Odvoz aneb jak se rodí drby

Zábavné povídání o tom, jak nám můj milý kolega přece jen před lety neodcizil drahocenný rodinný vůz, ani mi neodloudil manželku.

Bělostný airbus A 319 v barvách ČSA už přes hodinu ladně pluje vysoko, převysoko pod azurovou nebeskou klenbou. Míří nezadržitelně a přímočaře k matičce stověžaté. Ten tam je prstenec zasněžených vrcholků pohoří Vitoša nedaleko Sofie, v nedohlednu, bohužel, zůstává i podmanivé kouzlo starobylého kamenného Plovdivu.

Týdenní přednáškový pobyt utekl jako voda.

Vracím se zpět pln dojmů, poznatků, podnětů. Ale především ušlechtilých předsevzetí. To asi ta návštěva prastarých slovanských monasterů. Něco nevídaného. Dýchne tam na tebe taková zvláštní povznášející duchovní atmosféra, až se z toho chtě nechtě zamýšlíš nad samotnou podstatou bytí. Nějak tě to tam zkrátka všecko najednou dostává, pohlcuje a přesahuje…

Tuším, že moje odhodlání polepšit se, tak nějak se lidsky posunout, je nezdolné. Napříště jen střídmé stravování a žádné pivo, to kvůli figuře. A více času s rodinou. A… a nezištná pomoc bližnímu. A ještě další veledůležité věci.

Necelá půlhodinka do přistání.

Dopíjím další orosenou plechovku lahodné plzně (s tím pivem to teda seriózně rozjedu až od zítřka) a mezi řečí se ptám robustnějšího kolegy upíjejícího ledový čaj: „Ty, Stando, máš dneska odvoz?“ S milosrdenstvím se přece dá začít bez okolků.

„No, teda, vlastně ani ne,“ zní kolegova odpověď, „ale v pohodě, pojedu normálně busem.“

„Zbytečný. Hele, jestli chceš, můžeme tě vzít,“ nabízím mu altruisticky, „má dorazit manželka.“

„Fakt? No tak dobrý. Díky. To byste byli hodný,“ raduje se abstinující spolucestující.

„Jasně. Žádnej problém,“ uzavírám rozpravu, „pojedeš s náma. Místa dost.“

Nikde žádný zádrhel.

Vycházíme společně před halu na přilehlé parkoviště. No to je radosti! Manželský polibek. Objetí. Ano, tak to má být. A už na mě visí dvě naše pištící ratolesti, dvouletá a čtyřletá. „Tatínku, tatínku!!“hlaholí jeden přes druhého.

Manželčin pohled náhle spočine na opodál postávajícím Standovi.

„Víš, beruško,“ snažím se neztratit tvář, „myslel jsem si, že… že bysme mohli…“ Zaskočené ženě je vše jasné.

„Aha… Tak dobře, pojďte, svezeme vás,“ souhlasí moje lepší polovička.

Jenže… jenže kam s ním?? Dozadu mezi dětské sedačky se tedy Stanislav nevejde ani náhodou. Já jakbysmet.

Bleskový křížový výslech, výsledek znám předem: „Tys měl určitě pivo, že jo?“ Nezbývá než provinile přikývnout. Stejně ale prakticky neřídím.

„Ale já ne,“ hlásí šplhounsky parťák.

Rozhodnuto! „Tak vy teda budete řídit, jo? Já si vlezu dozadu ke klukům. No a Milan si sedne vedle vás.“

Výborně. A tímto by mohl příběh šťastně skončit. Tento tady ovšem teprve začíná!

Pavel, manželčin bratranec, toho času šofér busu č. 119 na trase Dejvická – Letiště Praha-Ruzyně, má právě službu. Nachází se shodou okolností zrovna na letišti. Poznává z dáli naše auto a dostává báječný nápad: cestou na nás nečekaně zatroubí a rozverně nám zamává. Super!

Vyrážíme, aniž bychom cokoliv tušili. On, s červeným kloubovým monstrem plným lidí, je nám za chvíli v patách. Odvážně se na nás lepí a infantilně nás problikává. „Hergot, co ta stodevatenáctka za náma pořád má?“ vrtá Standovi hlavou. Šlape na plyn. Setřást ale bratránka? Kdepak. Úplně ho teď vidím, jak si to užívá, jak tam za volantem hýká blahem.

Blíží se zlatý hřeb programu: překvapivé zatroubení a zamávání! A taky že jo. Předlouhý bus už uhání vedle nás a troubí na celé kolo.

 „Co je to za magora?“ podivuje se nahlas uhýbající kolega, „chce nás snad vytlačit, nebo co?“

Rozjařený příbuzný se užuž chystá mávat. A náhle: ztuhlý úsměv, pokleslá dolní čelist. Ty kráso!! Natěšený autobusák nevěří svým vytřeštěným očím. Namísto Daniných jemných štíhlých rukou třímají otěže našeho opečovávaného miláčka mohutné ochlupené horní končetiny neznámého tvora.

„Ty vado,“ bleskne mu hlavou, „zloděj!! No to je snad zlej sen!“ A opět se na nás z boku lepí, aby si celou situaci ověřil. Na mou duši…

Cesty obou vehiklů se naštěstí rozdělují.

Po chvíli telefon: „Sestřenko, ahoj, hele, máš auto?“ sonduje v mobilu rozrušený hlas.

„Proč bych neměla, Pavlíku, jedu v něm z letiště,“ chlácholí ho má choť.

„Nekecej. Fakt? A jak to?“ vyzvídá celý rozhozený.

„Vysvětlím ti to,“ hodlá se rozpovídat žena.

„Nemám čas, řídím,“ utíná hovor Pavel. Manželčina odpověď ho na nějaký čas uklidňuje.

„Zloděj to naštěstí není. Hm. Ale… ale čí jsou potom ty chlupatý tlapy?!“ nepřestává mu vrtat hlavou, „Milan přece takový nemá. A vlastně ani neřídí…“

Vtom se zachmuřenému detektivovi rozsvítí: „Tak, a je to! Milenec! Dana má milence!!  To je gól! No to je teda bomba, todleto.“

Takhle nějak to posléze začíná rezonovat i poměrně rozvětveným příbuzenstvem.

Sláva, zase je co řešit!

K večeru několik telefonátů příbuzných a známých se společným jmenovatelem: „Haló, mládeži, je tam u vás všechno v pořádku?“

Boha jeho. To je najednou vysvětlování, uklidňování, dementování…

Ano, ano, takhle nějak to dopadá, když má člověk v úmyslu pomoci. Opětovně se mi potvrzuje, že každý dobrý úmysl bývá po zásluze potrestán…

Následky? Od té doby jezdím na služebku jedině sólo. A na letiště výlučně MHD!