Odvoz aneb jak se rodí drby
Bělostný airbus A 319 v barvách ČSA už přes hodinu ladně pluje vysoko, převysoko pod azurovou nebeskou klenbou. Míří nezadržitelně a přímočaře k matičce stověžaté. Ten tam je prstenec zasněžených vrcholků pohoří Vitoša nedaleko Sofie, v nedohlednu, bohužel, zůstává i podmanivé kouzlo starobylého kamenného Plovdivu.
Týdenní přednáškový pobyt utekl jako voda.
Vracím se zpět pln dojmů, poznatků, podnětů. Ale především ušlechtilých předsevzetí. To asi ta návštěva prastarých slovanských monasterů. Něco nevídaného. Dýchne tam na tebe taková zvláštní povznášející duchovní atmosféra, až se z toho chtě nechtě zamýšlíš nad samotnou podstatou bytí. Nějak tě to tam zkrátka všecko najednou dostává, pohlcuje a přesahuje…
Tuším, že moje odhodlání polepšit se, tak nějak se lidsky posunout, je nezdolné. Napříště jen střídmé stravování a žádné pivo, to kvůli figuře. A více času s rodinou. A… a nezištná pomoc bližnímu. A ještě další veledůležité věci.
Necelá půlhodinka do přistání.
Dopíjím další orosenou plechovku lahodné plzně (s tím pivem to teda seriózně rozjedu až od zítřka) a mezi řečí se ptám robustnějšího kolegy upíjejícího ledový čaj: „Ty, Stando, máš dneska odvoz?“ S milosrdenstvím se přece dá začít bez okolků.
„No, teda, vlastně ani ne,“ zní kolegova odpověď, „ale v pohodě, pojedu normálně busem.“
„Zbytečný. Hele, jestli chceš, můžeme tě vzít,“ nabízím mu altruisticky, „má dorazit manželka.“
„Fakt? No tak dobrý. Díky. To byste byli hodný,“ raduje se abstinující spolucestující.
„Jasně. Žádnej problém,“ uzavírám rozpravu, „pojedeš s náma. Místa dost.“
Nikde žádný zádrhel.
Vycházíme společně před halu na přilehlé parkoviště. No to je radosti! Manželský polibek. Objetí. Ano, tak to má být. A už na mě visí dvě naše pištící ratolesti, dvouletá a čtyřletá. „Tatínku, tatínku!!“hlaholí jeden přes druhého.
Manželčin pohled náhle spočine na opodál postávajícím Standovi.
„Víš, beruško,“ snažím se neztratit tvář, „myslel jsem si, že… že bysme mohli…“ Zaskočené ženě je vše jasné.
„Aha… Tak dobře, pojďte, svezeme vás,“ souhlasí moje lepší polovička.
Jenže… jenže kam s ním?? Dozadu mezi dětské sedačky se tedy Stanislav nevejde ani náhodou. Já jakbysmet.
Bleskový křížový výslech, výsledek znám předem: „Tys měl určitě pivo, že jo?“ Nezbývá než provinile přikývnout. Stejně ale prakticky neřídím.
„Ale já ne,“ hlásí šplhounsky parťák.
Rozhodnuto! „Tak vy teda budete řídit, jo? Já si vlezu dozadu ke klukům. No a Milan si sedne vedle vás.“
Výborně. A tímto by mohl příběh šťastně skončit. Tento tady ovšem teprve začíná!
Pavel, manželčin bratranec, toho času šofér busu č. 119 na trase Dejvická – Letiště Praha-Ruzyně, má právě službu. Nachází se shodou okolností zrovna na letišti. Poznává z dáli naše auto a dostává báječný nápad: cestou na nás nečekaně zatroubí a rozverně nám zamává. Super!
Vyrážíme, aniž bychom cokoliv tušili. On, s červeným kloubovým monstrem plným lidí, je nám za chvíli v patách. Odvážně se na nás lepí a infantilně nás problikává. „Hergot, co ta stodevatenáctka za náma pořád má?“ vrtá Standovi hlavou. Šlape na plyn. Setřást ale bratránka? Kdepak. Úplně ho teď vidím, jak si to užívá, jak tam za volantem hýká blahem.
Blíží se zlatý hřeb programu: překvapivé zatroubení a zamávání! A taky že jo. Předlouhý bus už uhání vedle nás a troubí na celé kolo.
„Co je to za magora?“ podivuje se nahlas uhýbající kolega, „chce nás snad vytlačit, nebo co?“
Rozjařený příbuzný se užuž chystá mávat. A náhle: ztuhlý úsměv, pokleslá dolní čelist. Ty kráso!! Natěšený autobusák nevěří svým vytřeštěným očím. Namísto Daniných jemných štíhlých rukou třímají otěže našeho opečovávaného miláčka mohutné ochlupené horní končetiny neznámého tvora.
„Ty vado,“ bleskne mu hlavou, „zloděj!! No to je snad zlej sen!“ A opět se na nás z boku lepí, aby si celou situaci ověřil. Na mou duši…
Cesty obou vehiklů se naštěstí rozdělují.
Po chvíli telefon: „Sestřenko, ahoj, hele, máš auto?“ sonduje v mobilu rozrušený hlas.
„Proč bych neměla, Pavlíku, jedu v něm z letiště,“ chlácholí ho má choť.
„Nekecej. Fakt? A jak to?“ vyzvídá celý rozhozený.
„Vysvětlím ti to,“ hodlá se rozpovídat žena.
„Nemám čas, řídím,“ utíná hovor Pavel. Manželčina odpověď ho na nějaký čas uklidňuje.
„Zloděj to naštěstí není. Hm. Ale… ale čí jsou potom ty chlupatý tlapy?!“ nepřestává mu vrtat hlavou, „Milan přece takový nemá. A vlastně ani neřídí…“
Vtom se zachmuřenému detektivovi rozsvítí: „Tak, a je to! Milenec! Dana má milence!! To je gól! No to je teda bomba, todleto.“
Takhle nějak to posléze začíná rezonovat i poměrně rozvětveným příbuzenstvem.
Sláva, zase je co řešit!
K večeru několik telefonátů příbuzných a známých se společným jmenovatelem: „Haló, mládeži, je tam u vás všechno v pořádku?“
Boha jeho. To je najednou vysvětlování, uklidňování, dementování…
Ano, ano, takhle nějak to dopadá, když má člověk v úmyslu pomoci. Opětovně se mi potvrzuje, že každý dobrý úmysl bývá po zásluze potrestán…
Následky? Od té doby jezdím na služebku jedině sólo. A na letiště výlučně MHD!
Milan Hrdlička
Hranolka!
Převážná většina národa, aspoň mi to tak připadá, si ráda pochutnává na bifteku s hranolkama. Poněkud prudérnější menšina, jak si rovněž nelze nevšimnout, si ho přece jen radši dává s hranolkami. Jen hrstka podivínů se, bůhvíproč,
Milan Hrdlička
Exkurze do vykřičeného domu (ke čtení po 22. hodině)
Není mi jasné, proč většinová populace chová, tedy alespoň navenek, k podobným zařízením takovou zášť. Moje dosavadní zkušenosti, byť skromné, jsou totiž v zásadě pozitivní.
Milan Hrdlička
Káva s Danielou
Vyskytujou se na světě různé kávy, znáte to: káva pracovní, studijní, schůzovní, zdvořilostní a společenská, osudová či osudná (takovej Vávra, ten by moh ́ vyprávět!), dále káva pohodová i uspěchaná a mnohé další.
Milan Hrdlička
Zásady úspěšného dialogu
Fin a Švéd popíjejí vodku. Po čase pozdvihne Švéd malátnou pravicí přetékající sklenku a zabručí: Na zdraví Parťák bouchne do stolu a rozezleně zvolá: Tak sakra chlastáme, nebo kecáme?
Milan Hrdlička
Poprask na bankovní přepážce
Mezi mými nočními můrami zaujímá čestnou a neotřesitelnou pozici vyplňování korejsky psaných formulářů, zejména těch bankovních. Tak třeba adresa se píše v obráceném pořadí (končí se jménem dotyčného). A ta naše jednička...
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Třetí stupeň poplachu, 13 jednotek hasičů. Na Zlínsku hoří kovošrot
V Tlumačově na Zlínsku hoří kovový šrot, na místě zasahuje 13 jednotek hasičů. Vyhlášen byl třetí...
Čeho se bojíš? Pokud spadneš, vrátíme peníze, říká instruktor bungee jumpingu
Živí se shazováním lidí z kaňonu, a tak ví o lidském strachu z výšek všechno. Nejslavnější...
KOMENTÁŘ: Malý český Pearl Harbor ve Vrběticích. Stát opakovaně selhal
Premium Bezmála po deseti letech skončil případ výbuchu muničních skladů poblíž Vrbětic na Zlínsku. Česko...
Stát do dražby posílá přes 4 bitcoiny, vyvolávací cena přesahuje 6 milionů Kč
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových chystá aukci 4,7 bitcoinu. Dražba odstartuje v 15....
- Počet článků 45
- Celková karma 30,07
- Průměrná čtenost 905x