Jak jsme do Soulu napoprvé nedojeli
Překonali jsme jet lag (proti Praze rozdíl sedm hodin) a prokousáváme se náročnými začátky v překrásném, leč zatím opuštěném Yonginském kampusu. Nachází se nějakých 30 km od metropole. Dorazili jsme příliš brzo. Není koho se zeptat, s kým se poradit. Většina ostřílených zahraničních vyučujících přijede později.
Zabydlujeme se. Metodou „pokus ? omyl“ zkoušíme zařízení bytu, společnou prádelnu, sociální sítě. První dobrodružné nákupy, první průzkumné procházky po okolí. Máme velikánské přání: vyrazit co nejdříve do Soulu!
Partyzánsky si vyhledáváme domnělý bus. Z toho, co nás v nedaleké megapoli čeká, máme nefalšovanou cestovní horečku: futuristické mrakodrapy, záplavy pestrobarevně zářících neónů, starobylé královské paláce s exotickými zahradami, obří obchodní centra, neustále pulzující přepychový Gangnam, oblaka párající Lotte tower, prostopášný kosmopolitní Itaewon posetý bary a puby, nesčetné trhy… Prostě paráda!
Svěží sobotní ráno. Manželka, nejmladší syn a já postáváme na liduprázdné zastávce. Každý baťůžek s pokladem nejcennějším – papírkem s korejsky namalovanou adresou a jménem stanice metra Sadang, odkud bychom se měli vracet zpět. Sváteční nálada se mísí s obavami. Ty jsou naprosto na místě. Nulová znalost jazyka, pražádné ponětí o aglomeraci čítající třiadvacet milionů lidí. Počet stanic metra se blíží tisícovce… Pokud se někdo ztratí, už se s ním asi neshledáme.
Pracně vypátraný spoj se blíží. Hážeme chmury za hlavu. Sláva! Hurááá kupředu!!
Vyfešákovaný šofér v bílých rukavičkách, čisťounké záclony podél vypucovaných oken. Nevlastníme místní „lítačku“, a tak se chystám platit v hotovosti. Netuším, kolik za to chtějí.
„Soul?“ ptám se pro jistotu.
Řidič nějak nechápe. Menší zádrhel? Něco se mi snaží sdělit. Nerozumím ani slovo. Abych nevypadal jako naprostý ignorant, horlivě přikyvuju a vytahuju papírovou bankovku. Muž za volantem nic nenamítá. Nastupujeme tedy.
Sedíme pěkně za sebou, každý u okénka, nažhaveni hltat ty vytoužené nevšední dojmy.
„To je krása, co?“ hučím do nezletilého syna, „tak za dvacet minut bude Bundang, a potom už Soul. Uvidíme supermoderní věžáky… Koukni. Všude kopce a hory. Hele, a tamhleto, to budou rýžový pole!“
Kocháme se okolní scenérií.
„Mně teda připadá, že do žádnýho Soulu nejedeme,“ mírní po chvíli žena moje nadšení, „zahnuli jsme doleva, ale Soul je podle mě spíš napravo.“
„Ale prosím tě, co pořád máš? Nesejčkuj! Vždyť jsme to přece tolikrát kontrolovali,“ odpovídám podrážděně. Uraženě civím ven.
Prázdný bus je svědkem kratší partnerské rozmíšky.
Cesta pozvolna ubíhá. Začíná vycházet najevo, že má moje choť zase pravdu. Všude jen pole. Náš bus míří na opačnou stranu, do 15 km vzdáleného zábavního parku! Nemáme sebemenší tušení proč…
Zanedlouho se ocitáme na stanovišti před ním. Konečná!
Kde jsme jen mohli udělat chybu?
Jsme odhodláni držet se chybně zvoleného busu jako klíšťata. Další experimenty si nemůžeme dovolit. To by mohl být náš konec.
„Zůstaneme sedět, a uvidíme, ne?“ navrhuje moje drahá, „takovejch peněz… Třeba to bude pokračovat do Soulu? Nebo… nebo nás to aspoň zaveze zpátky.“
„Já už do jinýho autobusu nevlezu!“ mrzoutí se otrávený syn.
Pan řidič nám dává najevo, že musíme vystoupit. No nazdar!
Po půlhodině čekání nasedáme do jiného busu, opět s týmž číslem. Tentokrát, jak posléze pochopíme, správně.
Nemám drobné. Platím v nouzi bankovkou nejvyšší možné hodnoty. Řidič na mě chvíli užasle hledí. Poté ze sebe vydá mnohoznačné „Ooooooooooo?!“ Bere nedůvěřivě podezřelé platidlo a u prodejního automatu na jízdenky, který má po pravici, tiskne tlačítko. Rázem mě začíná ostřelovat příval drobných mincí. To jako peníze zpět. Dvacet, třicet, osmdesát… Rachotivému výjevu se zájmem přihlíží skupinka již nastoupivších domorodých cestujících. A opět zaznívá to jejich sborové „Ooooooooooo?!“
Manželka s potomkem obracejí oči v sloup. Nehlásí se ke mně.
Za necelou minutu a půl je zásobník prázdný. V trýznivém tichu si nepřestávám cpát do beztak už přeplněných kapes další a další drobáky. Konečně můžu poodstoupit a uvolnit prostor ostatním pasažérům. Hrůza!
Tentokrát jsme se trefili. Za hoďku jsme na místě. Skutečnost překonává naše očekávání! Žena se synem jsou tou podívanou nadšeni. Já ovšem pečlivě vážím každý krok. Ploužím se, celý zchvácený, báječnými soulskými ulicemi s kapsami proklatě nízko! Vypadám, jako kdybych v nich ukrýval dvě vysloužilé žehličky a zoufale vyhlížel sběrný dvůr… Jediné, čím se zaobírám, je otázka, jestli to ty zatracený kaťata vydrží až do večera.
Martyrium přináší nezanedbatelný bonus: máme drobné na menší výdaje až do konce pobytu…
Milan Hrdlička
Hranolka!
Převážná většina národa, aspoň mi to tak připadá, si ráda pochutnává na bifteku s hranolkama. Poněkud prudérnější menšina, jak si rovněž nelze nevšimnout, si ho přece jen radši dává s hranolkami. Jen hrstka podivínů se, bůhvíproč,
Milan Hrdlička
Exkurze do vykřičeného domu (ke čtení po 22. hodině)
Není mi jasné, proč většinová populace chová, tedy alespoň navenek, k podobným zařízením takovou zášť. Moje dosavadní zkušenosti, byť skromné, jsou totiž v zásadě pozitivní.
Milan Hrdlička
Káva s Danielou
Vyskytujou se na světě různé kávy, znáte to: káva pracovní, studijní, schůzovní, zdvořilostní a společenská, osudová či osudná (takovej Vávra, ten by moh ́ vyprávět!), dále káva pohodová i uspěchaná a mnohé další.
Milan Hrdlička
Zásady úspěšného dialogu
Fin a Švéd popíjejí vodku. Po čase pozdvihne Švéd malátnou pravicí přetékající sklenku a zabručí: Na zdraví Parťák bouchne do stolu a rozezleně zvolá: Tak sakra chlastáme, nebo kecáme?
Milan Hrdlička
Poprask na bankovní přepážce
Mezi mými nočními můrami zaujímá čestnou a neotřesitelnou pozici vyplňování korejsky psaných formulářů, zejména těch bankovních. Tak třeba adresa se píše v obráceném pořadí (končí se jménem dotyčného). A ta naše jednička...
Milan Hrdlička
Anna na jednačtyřicet způsobů
Anna. Krásné jméno! Jedno z nejrozšířenějších na světě. Původem hebrejské, k nám se dostalo z řečtiny. Jenže to bychom nebyli my, kdybychom do toho nezačali vrtat! Máme tu tedy taktéž podobu Anina, Anyna, Aninka, Anynka...
Milan Hrdlička
Čeština v elitním klubu vlivných jazyků světa
Naše rodná řeč se mezi zhruba šesti tisíci jazyky světa rozhodně neztratí. Co do počtu uživatelů se pohybuje v šesté desítce, v „síle jazyka,“ tedy v jeho významu, důležitosti a užitečnosti, je na tom ještě podstatně líp!
Milan Hrdlička
Po stopách čepeřice kropenaté
Mnohé události obvykle pozvolna mizívají pod nánosy času. Jsou ale zážitky, které zkrátka vytěsnit nelze. Nikdy a za žádných okolností. Řadí se k nim i moje putování za čepeřicí kropenatou.
Milan Hrdlička
Jak jsem vyhrál kulový
„Neměl bys už toho radši nechat?“ naléhá manželka. „Ty naděláš, prosim tě. Co pořád máš? Mám to pod kontrolou,“ nenechávám se omezovat v rozletu. „No, jak myslíš,“ odvětila rezignovaně v předtuše neodvratně se blížící katastrofy.
Milan Hrdlička
Ozvěny z hlubin času (ukázka)
Talentovaný fyzik J. Zlámal prchá v polovině 50. let i se svým převratným vynálezem za železnou oponu, aby se na stará kolena, po osmatřiceti letech, vrátil do vlasti. Usazuje se v malé vísce na Vysočině.
Milan Hrdlička
Jak jsem dostal první kopačky
Rozhodně se nejedná o nějaké vzpomínkové povídání o prvním páru sportovní obuvi. To tedy ani náhodou. Původně jsem měl v úmyslu nazvat jej trochu poetičtěji, ale nakonec jsem od toho upustil. Dal jsem přednost drsné realitě...
Milan Hrdlička
Celkem dokonalá past
Neviditelná smyčka stahuje se plíživě a neúprosně. Připadám si jako štvanec. Není úniku. Sil kvapem ubývá, jsem v koncích s dechem.
Milan Hrdlička
Invaze na Ukrajinu, nebo do Ukrajiny?
Pokusme se aspoň na chvíli nemyslet na válečné hrůzy těžce zkoušené Ukrajiny a zastavme se u záležitosti zdánlivě malicherné, povahy jazykové, avšak s možným politickým přesahem.
Milan Hrdlička
Kolik je na světě češtin?
Nejapná otázka? Ani bych neřekl. Pokud se někdo domnívá, že existuje čeština jenom jedna, tedy ta „naše“, tak je naprosto mimo mísu.
Milan Hrdlička
Horolezení po korejsku
Kdo si to už vyzkoušel, ví své. Kdo se na to teprve chystá, tomu bych doporučil, ať radši vše pečlivě zváží. Nádhera! Ale nic pro slabší nátury.
Milan Hrdlička
Jak jsem si vyzkoušel ruskou ruletu
Více než dvě třetiny území Jižní Koreje pokrývají zalesněná, na podzim nádherně zbarvená pohoří. Člověku z té krásy až přechází zrak. S radostí jsem proto přijal nabídku zahraničního kolegy a kamaráda, abych o říjnovém víkendu...
Milan Hrdlička
Jak jsem tu korejštinu moc nedával
Americká armáda má údajně veškeré jazyky světa rozděleny podle obtížnosti do pěti košů. Čeština má být ve čtvrtém, tedy mezi velmi náročnými. Které řeči se nacházejí v pátém?
Milan Hrdlička
Půjdeš se mnou do kina? ? Ano, nepůjdu…
Víte, kde je neslušné říkat ne, a proto se tam zdatně mlží? Kde se rozlišuje násobně více úrovní zdvořilosti než v češtině? Kde v jazyce ptáci nezpívají, ale pláčou?
Milan Hrdlička
Šachy s kreditkou
Víte, v které zemi se nemusíte obávat zneužití zapomenuté nebo ztracené kreditní karty? Netřeba zdůrazňovat, že u nás to rozhodně není.
Milan Hrdlička
Kolik je ti let?
Vzpomínky na Jižní Koreu. Sotva se malé Korejče narodí, už je mu rok! Započítává se totiž i období těhotenství.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 45
- Celková karma 29,80
- Průměrná čtenost 905x