Jen si to zkuste barvitě představit: báječná exotická dovolená na tropických plážích černého kontinentu! Taková dálava… A pod naší správou. Konečně máme to zatracené moře! Celých šestapadesát kilometrů mořského pobřeží…
Máte v sobě kus romantiky? Dokážete zavřít oči a na chvíli se zasnít? Neváhejte. Rozhodně nebudete litovat.
Vlahý květnový večer roku 1921. Na potemnělé klenbě tropické oblohy se třpytivě mihotají démanty hvězd. Procházíte se po velkolepé vyhlídkové terase zaoceánského kolosu Čechie a kocháte se pohledem na mírně se vzdouvající nekonečnou mořskou pláň. Hrdě vztyčená příď majestátního obra nemilosrdně párá hebký samet Atlantiku a zanechává za sebou předlouhou rozestupující se zpěněnou brázdu. Cíl dvoutýdenní plavby je na dosah. Nazítří ráno totiž zakotvíte v Lomé, v hlavním to městě československé koloniální državy v rovníkové Africe, v Togu, malé náplasti na to naše předlouhé, tři století trvající habsburské soužení.
Blouznění? Nesmysl? Ale kdepak.
Záležitost se jevila natolik závažnou, že byla dne 2. ledna 1919 na jednání nedávno ustavené československé vlády zařazena dokonce jako hlavní bod. Nesnesla sebemenšího odkladu. Kvapem se totiž blížila strategická, ba přímo fatální Pařížská mírová konference, která měla nastolit naprosto nové globální pořádky. Převratné geopolitické změny. Stačí jen zmínit delikátní problematiku gigantických válečných reparací poražených mocností (vedle rakousko-uherského mocnářství zejména Německa), netrpělivě vyhlíženou kauzu přerozdělování atraktivních teritorií či zamýšlené novátorské vytyčování hranic.
V sázce bylo neskutečně mnoho. Připomeňme jen německá území v Africe: ve hře byly tři miliony kilometrů čtverečních (a nesmírné přírodní bohatství k tomu). Jednalo se o Togo, Kamerun, Německou jihozápadní Afriku (dnešní Namibii), Německou východní Afriku (dnešní Tanzánii) atd.
Složitá a vleklá mírová jednání probíhala na vícero místech, s delegací mladičké a nezkušené Československé republiky v nedalekém Saint-Germain-en-Laye. Naši holubičí povahou obdaření vyslanci však v té hektické době nejspíše zapomněli veškerou asertivitu v Praze. A tak se není co divit, že to v té Paříži tenkrát příliš nedopadlo… Výsledek upřímně míněného, leč bezzubého snažení, smluvně a nezvratně zpečetěný dne 10. září 1919, učinil lákavé a pro mnohé jen stěží odolatelné představě našeho koloniálního panství definitivní přítrž. Bezprizorního Toga se místo nás ochotně ujaly podstatně nenasytnější a průbojnější evropské mocnosti. Roku 1922 bylo vyhlášeno mandátním územím Společnosti národů pod správou Francie (východní část směrem k Dahomé) a Velké Británie (západní část směrem ke zlatonosnému pobřeží). A bylo po žížalkách…
Na základě tzv. Minoritní St. Germainské smlouvy jsme sice získali několik dolnorakouských obcí (třeba Valtice) a byla k nám jako autonomní jednotka přičleněna Podkarpatská Rus (tu nám ovšem po druhé světové válce stejně zabavil Stalin), ale jinak nám v zásadě zbyly jen oči pro pláč… Věčná škoda. Vysněné Togo, kde panoval po německých správcích solidní pořádek a odkud do Evropy putovaly různorodé cenné komodity, bylo definitivně fuč… Zklamání bylo tím trpčí, že to pro mnohé z našich prvorepublikových předků byla jen formalita. Ostatně výmluvně o tom svědčí slova jednoho z dobových šlágrů Karla Hašlera: Togo sic není mnogo, ale je naše…
Jaké by tam asi byly dobové osudy naší mateřštiny? Těžko říct. Nabízejí se pouze spekulace. Tenký led lingvistického inženýrství.
Veškeré úsilí by patrně (a logicky) směřovalo k metě, aby se čeština postupně stávala prestižním a oficiálním dorozumívacím kódem, alespoň co se státní správy, obchodu, velení ozbrojených složek aj. týče. Bylo by ale iluzorní očekávat, že by český jazyk němčinu v krátkém časovém horizontu vytěsnil a zcela nahradil. Togo spadalo pod německou gesci po tři desetiletí (1884-1914) a řeč našich germánských sousedů tam přece jen zapustila určité kořeny. Na znalosti němčiny jako mediačního jazyka by se v počátcích – přes náš tehdejší pochopitelný odpor k ní – dalo paradoxně docela dobře stavět.
Klíčovou roli v šíření češtiny by nepochybně sehrávala velikost a schopnosti československého koloniálního kontingentu stejně jako chuť a ochota domorodé populace si ji osvojit. Kontakt naší krásné a vysoce flektivní rodné řeči s lokálními domorodými jazyky patřícími do nigerokonžské rodiny by byl nesporně pozoruhodný. Bylo by nutné začít hezky od píky… Úplně teď vidím zástup těch našich neohrožených kantorů-pionýrů, kterak začínají s místními natěšenými prvňáčky probírat speciálně upravený český slabikář: Ema má mísu. My máme maso. Óoo, my se máme! A pak to postupuje dál a dál… T. G. Masaryk je i váš prezident. Praha, naše matička stověžatá, je i vaše hlavní město.
Trochu jsem se nechal unést, promiňte. Radši zpátky do reality. Žádná kolonie. Žádný koloniální jazyk. Možná je to tak nakonec i lepší… Kdo ví.
Nezbývá tedy než oné daleké zemi, která odolala našim koloniálním choutkám, popřát všechno dobré a doufat, že se v ní jednou najde aspoň hrstka nadšenců, kteří budou se znalostí té naší nekoloniální češtiny vážně koketovat.
(Zájemce o danou problematiku odkazuju na publikaci P. Kosatíka České snění, Praha: Torst 2010; řadu podnětů a postřehů nalezne čtenář i v mé knížce Vo vobecný češtině a jiné příběhy, Praha: Karolinum 2015)
